puštík obecný (Strix Aluco)

třída ptáci - Aves
řád sovy - Strigiformes
čeleď puštíkovití - Strigidae
rod puštík - Strix

Vzhled

Má velkou hlavu s velkýma černýma očima, což je typické pro většinu sov. Světle hnědé peří je protkáno tmavšími pruhy, které jsou patrné při letu. Když sedí, je možno vidět bělejší spodní pera. Dolní končetiny má opatřeny čtyřmi velmi ostrými drápy.
Rozšíření

Ve střední Evropě sídlí populace puštíků hlavně v listnatých a smíšených lesích se starými mohutnými stromy, které si vybírá k hnízdění. Jinak vyskytuje se v celé Evropě, vyjma Skandinávie. Není výjimečný ani na západě Ruska, v Afghanistánu, v Číně. Žije v parcích, zahradách, hřbitovech. Obvykle se zdržuje i u lidských sídel. Přebývá na okraji jehličnatých lesů, protože v souvislém porostu nemá dostatečné množství potravy.

 hlas puštíka v toku

Způsob života a potrava

Loví výhradně za tmy. Sedí na vyvýšených místech (střechy, větve apod.) a ostrým zrakem a sluchem sleduje okolí a vyhlíží kořist. Pokud nalezne objekt svého zájmu, potichu sklouzne až k ní a tiše se nad ní vznáší. K tomu mu slouží měkké opeření a zubaté hřebínky na předním okraji per ručních letek, které zabraňuje šustění křídel. Prudce zaútočí. Čtyři ostré pařáty natáhne daleko před sebe a těmi kořist usmrtí. Živí se hlavně malými savci, ptáky, obojživelníky a hmyzem. V blízkosti lidských sídel se potom zaměřuje spíše jen na drobné ptáky.

Rozmnožování

Námluvy pak probíhají v únoru, kdy je slyšitelné hlasité klepání zobákem a pleskání křídel. Samička vybere hnízdiště. Například v dutinách starých stromů, prázdných hnízdech jiných dravců nebo otvorech ve skalách. Snese 2-5 matně bílých vajíček, která hned zahřívá. První dny po vylíhnutí shání potravu sameček. Po dobu pěti týdnů zůstávají mláďata v hnízdě, kde o ně pečují oba rodiče. Do dvou až tří měsíců jsou mláďata krmena. Poté je rodiče vyženou ze svého území, protože mladí už jsou schopní obstarat si potravu sami. Ti si hledají vlastní teritorium a častokrát při tom zemřou hlady a vyčerpáním. Pár spolu žije celý život (jedná se tedy o monogamii).

Zdroj: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=842

sova pálená (Tyto Alba)

Třída Ptáci- Aves
Řád sovy - Strigiformes
Čeleď sovovití - Tytonidae
Rod sova - Tyto

Druh Sova pálená - Tyto alba

Vzhled

Sova pálená se dá snadno poznat podle světlého srdčitého obličeje a tmavých očí. Má dlouhé nohy kryté bílým opeřením. Má velmi krátký ocas. Oční bulvy sovy pálené i u všech sov jsou válcovité a nemohou se otáčet ze strany na stranu. Když se sova potřebuje podívat na stranu, musí otočit celou hlavu. Sovy však mohou otáčet hlavou a krkem v úhlu větším než 270 stupňů, což je dostatečná kompenzace. Evropský průměr délky křídel sovy pálené je asi 29 centimetru. Celková délka těla je 33 – 36 centimetru.

Sova pálená má vynikající sluch. V jejím morku jsou pro sluch vyhrazeny velké oblasti, které vyhodnocují přijímané akustické signály. Ušní otvory jsou na hlavě umístěny asymetricky. Jeden leží ve výšce "čela" a druhý je položen v rovině nosních otvorů. Sluchové ústrojí je velmi citlivé. Uši jsou obklopeny malými kožními záhyby, pokrytými peřím, které zakrývají obzvlášť citlivé vnitřní části ucha, pokud hladina hluku dosáhne náhle určité výše. Za tichých nocí se mohou tyto záhyby nastavit tak, aby sluch zachytili i ten nejmenší hluk nebo tiché šelestění malých živočichů v porostu dole na zemi. Pomocí dokonalého sluchového aparátu mohou sovy určit zcela přesně polohu kořisti. Mohou měřit interval přijímaných zvuků mezi oběma ušima přesně jako člověk, ovšem s neporovnatelně větší přesností.

Způsob obživy

Ačkoliv sova pálená žije ve stálém partnerském svazku téměř po celý život, na lov se vydává většinou jednotlivě. Je vybavena takovým zrakem, aby dokázala sledovat pohyby kořisti na zemi. Sítnice jejího oka obsahuje tyčinky a čípky, které jsou obzvlášť citlivé na vnímání světla. Cylindrický tvar očí jí zajišťuje teleskopické vidění. Za tmavé oči se ovšem sova pálená zcela spoléhá na svůj sluch. Jakmile jednou zpozoruje vhodnou kořist, vznese se tiše nad svou oběť a náhle ji prudce uchopí dlouhými silnými drápy. Sova pálená má velice husté prachové peří, které tlumí všechny šumy a svištění per, vznikající při letu, takže ji napadené zvíře do poslední chvíle neslyší. Hlavní část potravy sovy pálené tvoří drobní hlodavci, jako hraboš polní, myš domácí, a dále hmyzožravci, například rejsci a také netopýři. Drobné savce loví až do velikosti potkana, chytá však i menší ptáky a občas i žáby a různý hmyz. Ulovenou kořist si většinou v zobáku odnese na své oblíbené místo, kde ji vcelku pozře.
Rozšíření

Na území naší republiky je stálým, ale poměrně vzácně se vyskytujícím druhem, i když zde pravidelně hnízdí. Protože je to noční pták, je výhodnější hledat spíše stopy jejího pobytu, než očekávat, že ji uvidíme v letu například při lovu. Takovou určující stopou jsou její vývržky. Sova pálená žije ve všech světadílech krom Antarktidy.

Vývržky - jsou to malé válečky, které obsahují zbytky srsti, kostí, zubů, nožek, zobáků či celých lebek a také krovky hmyzu, které jsou pro sovu nestravitelné. Sova pálená vyvrhne každý den průměrně dva takové vývržky. Namočíme-li vývržek na několik hodin do vody, můžeme ho pak pomocí pinzety snadno rozebrat a pozorovat jednotlivé zbytky potravy, například srst a kosti, a také podle těchto zbytků přesně určit, jaký druh zvířete sova vlastně ulovila. Tato metoda se dokonce používá i při vědeckém sledování složení potravy sov a dravců.
Životní prostředí

Sova pálená upřednostňuje spíše teplejší oblasti s mírnými zimami. Není uzpůsobena k ukládání zásobního tuku v těle, s jehož pomocí by přežila tvrdou zimu, jako je tomu u některých jiných ptáků. Mnohé z nich hynou během mrazivého počasí nebo jsou v nastávajícím jarním období natolik vyčerpané, že již nemají sílu k hnízdění. Sova pálená se velmi ráda usazuje v kostelních věžích, stodolách nebo v rozpadajících se budovách, ale v okolí vždy musí být volné zatravněné plochy, kam létá na lov. Ještě před padesáti lety byly ideálními místy pro sovu pálenou staré selské dvory. Stodoly plné volně sypaného nevymláceného obilí přímo vybízely k usazení množství hlodavců, kteří zase znamenali pro sovy bohatě prostřený stůl.
Rozmnožování

Sova pálená většinou vytváří stálý pár. Tok za příznivého počasí začíná již v únoru, ale většinou probíhá v březnu. Sameček se při svatebním rituálu ozývá zvláštní chraplavým "chrýýý" a samička mu podobným skřekem odpovídá. K hnízdění si většinou pár vybírá nějaké těžko dostupné místo a většinou tato hnízdní místa předtím použily již celé generace sov pálených. Pár si nestaví žádné hnízdo, ale samička snáší čtyři až sedm čistě bílých vajec do nějakého tmavého kouta. Vajíčka jsou většinou obklopena velkým množstvím vývržků. Samice snáší jednotlivá vejce v intervalu dvou dní, pak je sama zahřívá a sameček mezitím obstarává potravu. Holátka se líhnou v časovém odstupu, jak byla vejce snesena, což šetří rodičům námahu krmit okamžitě najednou tolik hladových krků. Malé sovičky jsou stále více odvážnější a posedávají na okraji hnízda. Po 60 dnech jsou již zcela schopné letu.

Zdroj: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=859

výreček malý (Otus Scops)

Třída Ptáci - Aves
Řád sovy - Strigiforme
Čeleď puštíkovití - Strigidae
Rod Výreček - Otus
Druh Výreček malý - Otus scop

Vzhled

Je velmi zajímavé, že chomáčky peří připomínající uši nemají vůbec žádný vliv na sluchové schopnosti. Jeho barva peří se skládá ze šedých, hnědých a černých tónů, které společně vytvářejí dokonalý dojem kůry a činí sovu téměř neviditelnou, když sedí přitisknuta ke kmeni stromu. Když mu hrozí nebezpečí přitiskne peří těsně k tělu, zaujme vzpřímenou nehybnou pozici a přivře jasně žluté oči. Tak vznikne dokonalý dojem ulomené větvičky. Tímto způsobem se však výreček malý chová jen ve dne.

Rozšíření

Typickým prostředím, kde se výreček malý vyskytuje, je otevřená kulturní krajina v teplejších oblastech se střídajícími se partiemi lesů, polí a zahrad se starými vzrostlými stromy. Často se usazuje také v ovocných sadech v blízkosti lidských obydlí. Stromy potřebuje, protože na nich přes den odpočívá, v období hnízdění na nich hledá vhodná místa pro vyvedení mláďat a číhá zde na kořist. Velmi důležitá je také dostačující nabídka velkého hmyzu, který tvoří hlavní část jeho potravy. Stejně jako mnoho jiných druhů zvířat se ovšem i výreček malý musel přizpůsobit měnícímu se životnímu prostředí, a tak dnes často žije i v ovocných sadech, vinicích a na olivových či mandlových plantážích. Hnízdí v zahradách, parcích a na stromech podél silnic a cest v blízkosti malých měst a vezme za vděk dokonce i hnízdními budkami. V zimě táhne převážná část do Afriky a přezimuje v širokém pásu mezi Saharou a rovníkovými deštnými pralesy.

Hnízdí v jižní Evropě, v částech Středního východu, na území bývalého Sovětského svazu a dále až po Mongolsko. V zimě táhne na jih do oblastí ležících mezi Saharou a rovníkem. V České republice jsou typickým výskytem výrečka malého severní části hranic.

Způsob života a potrava

Stejně jako mnoho malých sov živí se také výreček malý především hmyzem. Loví hlavně v noci, sedá na vyvýšeném místě, kde může uplatnit vynikající zrak i sluch. Stejně jako ostatní sovy má ohraničené zorné pole, protože jeho oči jsou namířeny dopředu. Tuto nevýhodu však nahrazuje tím, že může otáčet celou hlavou do všech směrů, aniž by přitom pohnul tělem. Tak může vyhlížet kořist, aniž by ostražitý hmyz zpozoroval jeho přítomnost. Když výreček malý objeví kořist, okamžitě tiše vyrazí a uchopí ji oběma nohama. Často loví na zemi, ale někdy chytne například můru v letu. S hmyzem v zobáku se pak vrací zpět na strom a před pozřením oběti nejprve utrhne křídla. Nejčastější kořistí bývají saranče, vážky, cikády, škvoři, brouci, mravenci, mouchy a pavouci. Výreček malý umí dokonce vytahovat zobákem dešťovky ze země. Svůj jídelníček si zpestřuje ještě dalšími úlovky. Jsou to například ještěrky a malí ptáci. Ulovené ptáky před pozřením oškube, větší kořist pak roztrhá na menší kousky. Pokud musí rodiče krmit mláďata, vydávají se na lov i přes den, protože mladé sovičky spotřebují velké množství potravy a pro rodiče to znamená velkou sháňku.
Rozmnožování

Od konce dubna si sameček výrečka malého začíná hledat partnerku a láká ji jednotvárným kvílivým pískáním. Samičce, která mu odpovídá poněkud vyšším hlasem, pak předvede na výběr několik míst vhodných pro hnízdo. Samička svou spokojenost s určitým místem dá najevo tím, že zde zůstane přes den. Samička snáší čtyři až pět bělavých vajíček přímo na holou zem ve štěrbině mezi skalami, v dutině starého stromu či v díře ve zdi. Zatímco sedí na vejcích a zahřívá je, sameček jí obstarává potravu. Když se mláďata vylíhnou, mohou již od prvého okamžiku slyšet, ale vidí teprve po třech až čtyřech dnech. Zpočátku sameček loví drobnou kořist a samička ji vcelku podává mladým sovičkám. Později přináší sameček i větší ulovené živočichy, které samička nejdříve roztrhá, než je podá mláďatům. Přibližně v jedenácti dnech se holátka staví na nohy a potravu si již trhají sama. Po jednadvaceti dnech opouštějí poprvé opatrně hnízdo. Rodiče poletují sem a tam a povzbuzují je. Pomáhají mladým sovičkám i při jejich prvních lovech.

Zdroj: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=887

jestřáb lesní (Accipiter Gentilis)

Třída	Ptáci- Aves
Řád	Dravci - Accipitriformes
Čeleď	jestřabovití - Accipitridae
Rod	Jestřáb - Accipiter
Druh	Jestřáb lesní - Accipiter gentilis

Vzhled

Jestřáb je vybaven silnými drápy, které jsou ostré jako břitva, což mu umožňuje snadno se zmocnit kořisti a usmrtit ji. Asijští ptáci jsou obvykle světle zbarvení, zatímco severoameričtí mají často tmavou hlavu. Samice jsou vždy větší a někdy až o polovinu těží než samci. Mladí ptáci jsou hnědí, případně již v našedivělém tónu. Krátká a poměrně široká křídla a dlouhá ocasní pera zajišťují jestřábovi dokonalou ovladatelnost v letu a dovolují mu obratně se vyhnout při lovu mezi stromy každé překážce. Na světě existuje více než 45 druhů jestřábů a krahujců. Jestřáb lesní je z nich největší.

Rozšíření

Jestřáb lesní má velmi rozsáhlé území rozšíření. Vyskytuje se jak v nížinách, tak v hornatých oblastech, ale podmínkou jsou vždy lesní porosty. Žije v nejrůznějších typech lesů, ale především tam, kde jsou tyto lesní plochy prostřídány pasekami, loukami, poli a jinými otevřenými prostorami. Vyhledává sice raději místa vzdálená od civilizace, ale blízkost lidských sídel mu v podstatě nevadí, protože zde může snadno lovit domácí drůbež. Lovecké území jestřábího páru má v průměru čtyři až šest kilometrů čtverečních a hranice tohoto území jednotlivé páry přísně respektují.
Jestřáb lesní u nás žije téměř v každém větším a starším lese, ať už jehličnatém či listnatém, ale velmi zřídka ho spatříme, protože je velmi plachý a uniká naší pozornosti skrytým způsobem života. Častokrát jsou známkou přítomnosti tohoto dravce v lese spíš objevené zbytky jeho kořisti nebo vývržky pod místem, kde sedává. S trochou štěstí však můžeme jestřába spatřit, když na lovu přeletuje klouzavým letem širší průseky či paseky v lese a vyhlíží kořist. Nejvhodnější dobou k pozorování těchto dravců jsou pěkné slunečné dny v březnu a dubnu, kdy tito ptáci krouží vysoko na nebi a provádějí své zásnubní lety. Silueta jestřába v letu připomíná většího krahujce.
Dále ho nalezneme v Evropě, v částech severní Afriky, ve Střední Asii a na severu Severní Ameriky.

Způsob života a potrava

Značná velikost umožňuje tomuto obratnému dravci usmrtit i tak velkou kořist, jako je králík či zajíc. Loví však i potkany a hlavně veverky, z ptáků si vybírá kurovité ptáky, například koroptve, tetřívky nebo bažanty. Ve střední Evropě loví především holuby, vrány a havrany, straky a sojky, ale spokojí se i s drobnější kořistí, jako jsou například drozdi nebo špačci. Jestřáb při lovu využívá momentu překvapení. Buď sedí nepozorován na vyvýšeném, ale vždy krytém místě na větvi stromu, nebo pomalu letí jen několik metrů nad zemí a snaží se vyhlédnutou kořist překvapit. Téměř vždy si k lovu vybírá zarostlý, nepřehledný terén plný houští a stromů. Pokud se mu podaří ulovit poněkud větší kořist, například králíka, zatáhne ji na klidné místo a teprve tam ji roztrhá na kousky. Jakmile se sám nasytí, odnáší zbytky kořisti mláďatům a samici do hnízda. Denní dávka potravy činí u dospělého jestřába přibližně 160 gramů masa.

Rozmnožování

Jestřábi se mohou rozmnožovat už ve druhém roce svého života, ale zahnízdí často až v roce třetím. Brzy na jaře si začínají mladí jestřábi vyhlížet svého partnera, se kterým pak většinou zůstávají po celý život. Zásnubní lety začíná samice. Tuto vzdušnou akrobacii pak provádějí oba partneři, se zpomalenými údery široce rozepjatých křídel oblétají hnízdiště, vyletují do výše a s přiloženými křídly padají střemhlav k zemi. Přitom předvádějí sněhobílá pera na spodní straně ocasu. Tuto vzdušnou hru opakují mnohokrát za sebou a pak zmizí v lese, kde na stromě v blízkosti hnízda proběhne páření. Hnízdo si jestřábi staví na vysokých stromech ve vidlicích větví či při kmeni stromu. Každý rok ho většinou obnovují a přistavují, ale někdy použijí staré hnízdo jiných dravců, které pak samice upraví. Vnitřek hnízda vystýlá drobnými větvičkami jehličnatých stromů nebo čerstvým listím. Samice klade vajíčka v odstupu dvou až tří dní a snůšku začne zahřívat většinou po snesení druhého vejce. Samec ji vždy během dne několikrát vystřídá, aby se mohla proletět. Mláďata se líhnou přibližně po pěti týdnech.

Ochrana

Největším nebezpečím pro jestřába je člověk, který ho ještě stále pronásleduje jako škodnou. I přes přísnou ochranu všech dravců jsou jestřábi stále ještě stříleni nebo chytáni do zvláštních pastí, tzv. jestřábích košů. Celkový počet hnízdících párů ve střední Evropě je dne odhadován na 20 000, a tak tento druh v současnosti není přímo ohrožen

Zdroj: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=918

kalous pustovka (Asio Flammeus)

Třída	Ptáci - Aves
Řád	sovy - Strigiformes
Čeleď	puštíkovití - Strigidae
Rod	Kalous - Asio
Druh	Kalous pustovka - Asio flammeus

Vzhled

Kalous pustovka se vyznačuje sírově žlutou oční duhovkou, která jeho obličeji propůjčuje "nebezpečný" výraz. Při pohledu shora jsou pro pustovku typické bílé konce ramenních letek, které jemu podbnému kalousovi ušatému chybějí. Konce křídel má pustovka jednobarevně hnědočerné. Dalším rozlišovacím znakem je také ostrá hranice mezi tmavou hrudí a světlým břichem. Pustovka dokáže zachytit sebemenší šramot vyvolaný pohybem hraboše nebo jiné kořisti. Díky tomu, že může otáčet hlavou na každou stranu o 180 stupňů, dovede přesně určit místo, kde se kořist nachází. Obě oči směřují vpřed a dosahují úhlu vidění kolem 110 stupňů. Zorná pole obou očí se překrývají v rozsahu zhruba 70 stupňů. V celé této šířce vidí sova prostorově, a proto dokáže přesně odhadovat vzdálenost kořisti. Za letu si pustovku můžeme splést s pochopem rákosním, který při pátrání po kořisti plachtí rovněž s křídly roztaženými šikmo vzhůru. Navíc oba hledají potravu na zemi a žijí v podobných biotopech. Když pustovku překvapíme na zemi, pokusí se nás nejprve zastrašit rozestřením křídel a načepýřením peří, takže vypadá mnohem větší, než ve skutečnosti je. Podobný způsob zastrašování je typický pro mnoho druhů ptáků hnízdících na zemi.

Rozšíření

Pokud se pustovky objeví v zimních měsících ve střední Evropě, jedná se vždy o zimní hosty ze severu a severovýchodu Evropy. Na jaře se vracejí znovu zpět do svých severských hnízdišť. Také sovy hnízdící ve střední Evropě se toulají tisíce kilometrů daleko. Hnízdí v Severní i Jižní Americe, ve střední a severní Evropě a v Asii. Odlétá přezimovat na jih Evropy, do Malé a jižní Asie a také na sever Afriky.

Způsob života a potrava

Kalous pustovka loví po setmění i ve dne. Při pátrání po kořisti přeletuje proti větru těsně nad zemí ve výšce půl metru až dvou metrů. Řídí se při tom vynikajícím sluchem a zrakem. Pokud zrovna neloví v letu, posedává na plotech nebo i na zemi a odpočívá. Když pustovka zpozoruje vhodnou kořist, spustí se na ni ze vzduchu a zatne jí své ostré drápy do těla. Svou oběť zabitou stiskem drápů pozře hned na zemi. Potravu při tom bere hlavou napřed a polyká ji vcelku. Nestravitelné součásti potravy, jako jsou kosti nebo chlupy, vyvrhuje ze žaludku zpravidla jednou denně.

Rozmnožování

Období rozmnožování začíná u kalouse pustovky většinou v dubnu. Touto dobou provádí samec prudké přelety nad svým teritoriem, přičemž vydává typické opakované houkání. Tímto letem si vyznačuje velikost svého území a brání je proti konkurentům. Po skončení námluv si pár pustovek vybere ke hnízdění dobře chráněný dolík v zemi a vystele ho rostlinným materiálem. Samice sem snáší vejce zhruba po dvou dnech a na každém z nich sedí přibližně 26 dní. Mláďata se líhnou v dvoudenních intervalech a se slepenými očními víčky. Jsou pokrytá bílým prachovým peřím, jehož barva záhy přechází ve světle šedožlutou. Od prvních dnů mají mláďata tmavou „masku“ na obličeji a sírově žluté oči. O svá mláďata se starají svorně oba rodiče. Jestliže hrozí jejich potomkům nějaké nebezpečí, oba se stavějí nepříteli na odpor. Po dosažení třetího týdne života začínají mláďata pustovky prozkoumávat okolí svého hnízda. Ve stáří pěti týdnů jsou sice schopná letu, ale rodiče jim ještě dlouho poté přinášejí potravu.

Ochrana

Pustovka se bohužel řadí mezi silně ohrožené druhy. Kdysi bývala hojná na slatinách a podmáčených loukách, ale postupem času z většiny oblastí vymizela. V celé střední Evropě dnes hnízdí nanejvýš několik stovek párů.

Zdroj: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=1014

ostříž lesní (Falco Subbuteo)

Třída	Ptáci - Aves
Řád	dravci - FalconiformesOstříž lesníAutor snímku: Jiří Bohdal
Čeleď	sokolovití - Falconidae
Rod	Ostříž - Falco
Druh	Ostříž lesní – Falco subbuteo

Vzhled

Ostříž lesní je menší, štíhlý a elegantní dravec. Svrchní strana těla je břidlicově šedá, spodní bílá s černými skvrnami. Hrdlo a líce jsou převážně bílé s výjimkou černého „vousu“. Peří na nohách a spodní straně ocasu je rezavě červené. Samice je větší než samec, ale zbarvením jsou si obě pohlaví velmi podobná. Nohy jsou žluté a silné. Většinu svých obětí ostříž loví v letu. Křídla jsou dlouhá, štíhlá a srpovitá, ocas krátký. Je vynikajícím letcem, který při pronásledování kořisti nebo při toku střídá chvíle plachtění s náhlými obraty po křídle, lety střemhlav a výkruty. Často loví letící vážky, které ještě ve vzduchu požírá.
V letu je ostříž lesní nápadný štíhlou siluetou a dlouhými srpovitými křídly. Jen těmi se liší od sokola stěhovavého, který jinak vypadá za letu velmi podobně, až na to, že je znatelně větší. Dobrým poznávacím znakem jsou i červenorezavé „kalhotky“, které jsou ovšem u sedícího ptáka dosti špatně vidět. Důležitým rozpoznávacím znakem je rozdílný tvar „vousu“ – u ostříže je tenký, u sokola stěhovavého široký, připomínající lalok. Spodní stranu těla má sokol stěhovavý příčně vlnkovanou, ostříž na ní má podélné skvrny.

 Ostříž krmící mláďata

Rozšíření

Ostříž lesní obývá převážnou část Euroasie, kde přes léto hnízdí. Na zimu se stěhuje do teplejších oblastí, zejména do tropické Afriky. V horách Asie se vyskytuje i ve výšce až do 3 000 metrů nad mořem, ale jeho stanovištěm jsou nížiny. Ostříž lesní se dokáže přizpůsobit podmínkám různých biotopů, ale jeho nejoblíbenějším prostředím jsou lesy s hojností otevřených prostranství. Severnější populace obývají i močály, vřesoviště nebo pole rozdělená lesíky. Ptáci žijící na jižní hranici oblasti rozšíření vyhledávají savany řídce porostlé stromy nebo buš. Ostříži na celém světě se vyhýbají hustým lesům, mořským pobřežím, ostrovům a pouštím. Ostříž lesní hnízdí v převážné části Evropy, severní Asii a malém území v severní Africe. Přezimuje v jižní Africe a části Asie.

Způsob života a potrava

Ostříž lesní loví drobné ptáky a létající hmyz. Výlety za kořistí podniká zejména za soumraku, když se drobní ptáci vracejí na místa spánku a ve vzduchu létá největší množství hmyzu. Ostříž lesní příležitostně loví i netopýry. Díky své letecké obratnosti může ostříž lesní lovit mnoho druhů živočichů a jeho potravní spektrum je tudíž velice široké. Na běžnou kořist většinou zaútočí rychlým letem a uchopí ji do drápů. Přitom se obvykle spustí o několik metrů níže nebo naopak vzlétne téměř kolmo vzhůru. Je mnohem rychlejší než zpěvní ptáci a nedělá mu žádné potíže je v letu dostihnout. S ulovenou vlaštovkou nebo skřivanem v drápech ostříž odletí na stanoviště, kde kořist v klidu začne požírat. Hmyz, zejména vážky, si většinou na pozorovatelnu neodnáší a požírá je ještě ve vzduchu. Během pobytu ostřížů lesních v hnízdištích na severu jsou jejich hlavní potravou ptáci, které ostříž loví nejčastěji v letu nad otevřenou krajinou. V afrických zimovištích se orientují zejména na saranče a létající termity.

Rozmnožování

Tok ostříže lesního se odehrává koncem jara a je doprovázen působivými přehlídkami vzdušné akrobacie. Samec často za letu předává potravu samici. Někdy padají oba ptáci zaklesnuti vzájemně drápy až deset metrů střemhlav. Někteří ptáci se párují již v zimovišti nebo během tahů zpět do hnízdišť, případně ihned po příletu. Některé partnerské svazky jsou mimořádně silné a vydrží déle než jednu hnízdní sezonu. Pár ostřížů si vyhledá opuštěné hnízdo po jiných ptácích – nejčastěji po vránách, krkavcích nebo krahujcích. Za místo si obvykle zvolí osamělou skupinu stromů. Objevené starší hnízdo ostříži nejprve poněkud upraví podle svých představ. Samice někdy sedí na hnízdě několik dní až týden před tím, než snese první vejce. Převážná část péče o vejce je její starostí. Mláďata se líhnou po 28 až 31 dnech, obvykle koncem května až začátkem června. Rostou rychle, ve čtyřech týdnech již umějí létat. Až do podzimu zůstává celá rodina pohromadě.

Zdroj: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=953

krahujec obecný (Accipiter Nisus)

třída	ptáci - (Aves)
řád	dravci - (Accipitriformes)
čeleď	jestřábovití - (Accipitridae)
rod	krahujec - (Accipiter)
druh	krahujec obecný - (Accipiter nisus)

POPIS

Krahujec obecnýJan Jindra - www.naturfoto.czKrahujec velký dorůstá sotva velikosti holuba (28 - 38 cm), v rozpětí křídel přitom měří 55 - 70 cm a jeho hmotnost se pohybuje mezi 141 - 320 g. Stejně jako u mnoha ostatních dravců jsou i u tohoto druhu samice znatelně větší než samci, u tohoto druhu konkrétně se jedná o největší velikostní rozdíl mezi pohlavími v celé ptačí říši. Stavbou svého těla je skvěle přizpůsoben životu v lesích, důkazem jsou jeho relativně krátká křídla a dlouhý ocas, který mu umožňuje rychlé a účinné manévrování i ve ztísněných prostorech.
Obě pohlaví jsou svrhu tmavá s šedým odstínem, spodinu těla mají zbarvenou světle s hustým černým pruhováním. Krátký, výrazně zahnutý zobák je černý a dlouhé končetiny žluté. Mezi oběma pohlavími je vyvinut patrný sexuální dimorfismus (tj. rozdíly mezi pohlavími) nejen ve velikosti, ale i ve zbarvení, samci totiž mají narozdíl od samic výrazný červenavý odstín opeření na hlavě a hrdle.

ROZŠÍŘENÍ

Krahujec obecný v letuJan Ševčík - www.naturofoto.czKrahujec obecný se vyskytuje na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie. Obývá prakticky celou Evropu, kde partří mezi nejhojnější dravce vůbec, velkou část Asie a sever a severovýchod Afriky. Jeho početnost byla v minulosti na území mnoha států značně oslabena, v současné době je však na většina z nich již opět stabilizována.
Jak již bylo výše zmíněno, žije přednostně v rozsáhlých lesních komplexech všech typů, odkud však často proniká i do měst, nejčastěji pak do parků a zarostlých zahrad. Je částečně tažný.
V České republice je vyhodnocen jako zranitelný a tudíž i chráněný druh, hnízdí zde přitom v počtu 3,2 - 3,9 000 párů.

Zdroj: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=1169

káně lesní (Buteo Buteo)

třída	ptáci - Aves
řád	dravci - Falconiformes
čeleď	jestřábovití - Accipitriadae
rod	káně - Buteo
druh	káně lesní - Buteo Buteo

Vzhled

Káně lesní je přibližně stejně velká jako jestřáb, se kterým bývá taktéž často zaměňována. Je to zavalitý pták dlouhý 51 až 56 cm. Rozpětí křídel je 117 až 137 cm. Samice je vždy o něco větší než samec.
Můžeme se setkat i s menšími dospělými jedinci. Zpravidla se však bude jednat o protahující káni lesní ruskou (Buteo buteo vulpinus). Zbarvení je velmi rozmanité. Převážně jsou káně tmavohnědá, vespod nepravidelně bíle skvrnitá, příčně nebo podélně pruhovaná. Ocas je hustě tmavě páskovaný.
Setkal jsem se při svých toulkách přírodou i s kání téměř bílou, nebo naopak skoro černohnědou. Na obloze poznáme káně podle širokých křídel, krátkého ocasu a poněkud "těžkopádného" letu. Na rozdíl od ostatních dravců je duhovka oka vždy hnědá a ne žlutá.

Rozšíření

Káně lesní je rozšířená téměř po celé Evropě s výjimkou nejsevernějších částí Norska, Finska a Ruska. Na jihu zasahuje až do severních částí Turecka. V místě svého výskytu obývá lesy všeho druhu v nížinách i horách. Nejraději se však zdržuje v kulturní krajině, kde se střídají lesy s poli a loukami. V lesích získává bezpečí pro hnízdění a vyvádění mladých. Pole a louky ji zase poskytují potravu.

Způsob života

Káně lesní je denní dravec. Jeho hlavní potravou jsou především hraboši, kteří tvoří hlavní část jeho jídelníčku. Nepohrdne ani jinými hlodavci, v nouzi uloví i ještěrku, nebo dá za vděk hmyzu. Setkal jsem se s názorem některých "myslivců" , že káně škodí lovem bažantů. Na venkově zase někteří lidé tvrdí, že jim káně "odneslo" slepici. Domnívám se, že pokud má káně dost potravy upřednostňuje především škodlivé hlodavce. 
Dr. Hanzák v knize Světem zvířat II. díl - ptáci uvádí: "Nejdokonalejší rozbor provedl německý ornitolog Rörig, který prohlédl 1237 žaludků kání a našel v nich 1896 drobných hlodavců, 57 křečků, 115 krtků, 104 rejsky, 4 veverky a 10 syslů; 16 zjištěných zajíců a 4 srnčí kůzlata byla pozřena jako zdechliny. Z ptáků bylo 18 koroptví, 11 bažantů, 6 holubů, 4 slepice a 44 dalších ptáků."
Je tedy zřejmé, že v potravě kání převažují škodliví hlodavci. Počet hrabošů se odráží i na populaci káněte lesního. V letech přemnožení hraboše polního se zvyšuje populace kání a naopak v letech, kdy klesá populace hraboše, klesá i populace kání.


Zdroj: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=412